Obsah stránky

Z pohledu národopisu

  Procházíme-li dnešní Dobrou Vodou, objekty zdejší lidové architektury se dají spočítat na prstech jedné ruky. Je jich celkem pět a to čp. 40 (staré čp. 32), čp. 43 (31), čp. 46 (37), čp. 56(17) a čp. 142 (64). Jejich dnešní vzhled má však již málo společného s celkovým vzhledem a malebností původních roubenek. Zdejší lidová architektura patří typově k lidové architektuře severovýchodních Čech, kterou představuje přízemní roubený dům s předsunutou lomenicí a kabřincem ve štítovém průčelí. Domy bývaly trojdílné, komorového typu (světnice - síň - komora nebo dvě komory), střechy opatřené žitnými došky nebo šindelem s několika pásovými zdobnými lomenicemi. Typickým objektem původní lidové zástavby byla hospoda Barbory Kloutvorové čp. 18 v Dolení Dobré Vodě (zbourána roku 1912 a na jejím místě stojí bývalý hostinec "U Brádlů").

  Usedlosti bývaly převážně trojstranné (záleželo na majetnosti), jejich součástí byly chlévy a maštale, navazující na obytnou část domu, většinou z pískovce. Dále špýchary a stodoly, případně další drobné hospodářské objekty (kurníky, chlívky pro prasata apod.) V Dolení Dobré Vodě bylo ve 20. letech 20. století ještě přes polovinu obytných domů roubených (tj. kolem 40), v Hoření Dobré Vodě 11. Patrně v souvislosti s místní cihelnou a částečnými přestavbami mění roubenky v této době postupně střešní krytinu za pálené tašky, pouze na domech zděných, které se více začínají stavět od konce 80. let 19. století, se objevila i krytina z břidlice (šifrová). Tehdejší stavitelé zděných domů uměli citlivě propojit nové se starým, a proto nové zděné domy nenarušily celkový vzhled obcí. První eternitové šablony pokryly střechu novostavby Františka To-nara čp. 15 z Dolení Dobré Vody v r. 1925 (jeden čtvereční metr stál 23 Kč), a nejvíce se rozšířily až v 50. letech 20. století.

  V souvislosti s lidovou architekturou nelze nezmínit roubené polygonální stodoly (8 boké), kryté došky. Byly součástí větších usedlostí. Od konce 20. let 20. století byly postupně bourány a nahrazovány novými, s pískovcovými nebo cihlovými sloupky, svislým bedněním a sedlovými střechami, většinou krytými pálenými taškami. Poslední roubená stodola krytá došky byla zbourána v roce 1969.

  Lidové zvykosloví provázelo člověka odnepaměti. Prolínalo se v rodinných, hospodářských, církevních i kolektivních obřadech. Řadu zvyků, které byly "živé" ještě koncem 19. století již dnešní pamětníci z Dobré Vody ani ve svém dětství nezaznamenali. Díky hořickému národopisnému odboru, který vznikl v roce 1892, a jehož členy byli z Dobré Vody A. a J. Vávrovi, J. Dušek a J. Freiberk, se některé zanikající zvyky podařilo zapsat a staly se tak prostřednictvím Národopisného sborníku okresu hořického, který byl vydán v roce 1895, trvalou součástí kulturního dědictví
našich předků. Mezi nezaznamenané ve sborníku patří slavnost Hovnivára, jíž se bavili pastevci v Dobré Vodě o Svatodušním pondělí (církevní slavnost, také nazývaná letnice, slavila se 50. den po velikonocích na památku seslání Ducha svatého). Kdo o tomto dni nejdříve vyhnal na pastvu, byl králem. Proto někdy pastevci vyháněli dobytek již o půlnoci. Druhý pastevec byl nazván prometačem, třetí biřicem. Kdo přihnal na pastvu dobytek jako poslední, byl nazván Hovnivárem. Pak volili z pasaček ještě královnu. Odpoledne se mládež shromáždila u krále, každý se ustrojil podle své role - král měl zlatou korunu na hlavě, prometač se oblékl jako šašek, biřic si opatřil šavli a klobouk na dvě strany a ostatní se ustrojili asi jako na maškarní merendu. S hudbou šli pro královnu a průvod se odebral na náves ke zvonku, kde biřic ohlásil slavnost a představil jejich majestát a pak četl různé žertovné veršované průpovídky, které se týkaly osob z jednotlivých čísel popisných v obci. Např.: "Kolářovým holkám dáme kolovrat, za to, že se nemohou s nikým porovnat... " Slavnost končila v hospodě, kde sezpívalo a hrálo až do rána.

  O silném vlivu Národopisné výstavy Českoslovanské v Praze 1895 na český venkov svědčí slavnost národopisná, pořádaná v Hořicích 30. srpna 1903. Z Dobré Vody na ní byly vypraveny dva žebřiňáky - Josef Ludvík z čp. 12 připravil slavnost májí a Josef Dušek zelinářskou tematiku. Divadelní ochotníci spolu s dalšími místními občany sehráli při té příležitosti v Hořicích na Gothardě staročeskou svatbu. 24. února 1925 občané z Hoření Dobré Vody uspořádali o masopustním úterý velký maškarní průvod. Maškary s hudbou přešly i celou Dolení Dobou Vodou až k cukrovaru. Dne 21. února 1928 byla poprvé uspořádána maškarní merenda v hostinci čp.18 v Dolení Dobré Vodě, které se účastnili i lidé z okolí. V r. 1928 také místní ochotníci na sokolském stadionu v Hořicích předvedli staročeské máje. Ve školním roce 1931/32 přišel ze Sukorad do obce nový řídící učitel Josef Junek, který byl až do r. 1937, kdy zemřel, hlavním organizátorem všech kulturních akcí, včetně národopisných. 16. 8. 1936 uspořádala místní skupina republikánského dorostu spolu s hasiči staročeské dožínky, ve kterých účinkovalo přes 40 osob z obou Dobrých Vod. Nastávající válečná doba utlumila veřejný kulturní život a s ním pomalu mizely i zbylé střípky tradiční lidové kultury.

  Čarodějnice se pálily asi do roku 1960 na "Hořelidu", později za kulturním domem.

Pouť se v Dolení Dobré Vodě slavila do roku 1897 v srpnu (24. 8. svátek sv. Bartoloměje). Kronika o tom vypovídá takto: "Dne 3. července 1897 výbor navrhl, aby se poslal oběžník po občanech, má-li se slaviti pouť s obcí Chodovickou jako doposud aneb s Hořicemi, i odhlasováno, že se má slaviti pouť s Hořicemi. "Od té doby se slavila v červenci, ve stejný den jako v Hořicích, tzv. karmelitánská (svátek P. Marie Karmelské připadá na 16. července), připadl-li tento svátek na neděli, slavila se týž den, a jinak nejbližší neděli po tomto svátku. V Hoření Dobré Vodě se poutě v období 1. republiky i později odbývaly na plácku u pomníku, v Dolení Dobré Vodě na plácku u hřiště.

  Posvícení je slavnost, která se většinou vztahuje k výročí vysvěcení kostela. V Dobré Vodě se posvícení (v souvislosti s hořickou farností a tamním kostelem Panny Marie) slavilo druhou neděli v září. Před 2. světovou válkou bývaly zábavy v hostinci "u Slámů", ve válce a po válce pak "u Brádlů".

  S rodinnými obyčeji souvisely domy smutku při posledním rozloučení s nejbližšími a tedy i pohřbívaní. Venkované z Hoření Dobré Vody byli a jsou stále pohřbíváni v Hořicích na Gothardě, v Dolní Dobré Vodě je zvláštností, že obyvatelé její části od Hoření D. V. až po Chlumský potok pohřbívají své zesnulé také na Gothardě a druhá část obce, ležící po levém břehu potoka, na hřbitov do Milovic (souviselo to s příslušností k farnosti milovické, stejně jako tehdejší přiškolení dětí z této části obce). Běžný denní život na venkově býval koncem 19. a v první třetině 20. století často obohacen příchodem kočujících osob, což vítaly hlavně děti. Do obou obcí pravidelně přijížděl olejkář, který měl na trakři soudek s "brabantským" olejem. Lidé jej kupovali do připravených nádob za dva krejcary, za pětník. O olejkáři vznikla i písnička: "Já mám trakař nový - vozím na něm olej - od města k vesnici - děvčátka kupte si olej brabancový. Dívky vybíhaly, olej kupovaly - by si namazaly panty u komory - aby nevrzaly."

  Druhým podobným obchodníkem byl kolomazník. Přijížděl z Krkonoš a na trakaři měl sud s kolomazí, která tehdy byla potřebná hlavně k mazání náprav k vozům - dřevěňákům. Usídlil se na návsi a vyvolával: kolomáz, kolomáz ... hospodáři měli již připraveny zvláštní nádoby jen pro kolomaz (většinou staré konve). Kolomazník, horal, byl často umazaný, a proto se jím strašily malé neposlušné děti: "kolomazník jede a kolomaz veze, nebudeš-li postouchati, však on si tě vezme".

  S trakařem přijížděli i kotláři. Bývalo jich více, vždy dva až tři. Byli cizí národnosti - snad Rumuni, na kabátech měli vyleštěné žluté knoflíky. Opravovali měděné nebo plechové kotle, které v domácnostech sloužily většinou na vaření švestkových povidel, syrobu apod. Dvakrát do roka přijížděl s malým vozíkem a hubeným koněm děda a kupoval staré železo výměnou za hřebíky. Jeho žena kupovala staré hadry výměnou za nitě, špendlíky, jehly, tkaničky, knoflíky a další galanterii. Také se někdy objevili ve vsi "Bosňáci", vysocí silní muži, kteří své zboží nosili ve velkém koši na hlavách. Nůžky, nože, lžíce, nitě, krajky... Kupovaly se i ženské vlasy. Chodíval slušně oblečený muž a kde byla četná chudá rodina, mnohá z žen, aby mohla koupit oblečení svým dětem, své vlasy prodala. Na hlavě pak nosila šátek, než jí vlasy zase narostly.

  Na podzim se objevovali ve vsi husaři, tj. lidé, kteří vykupovali husy, jichž bylo ve vesnici vždy dostatek. Na trakaři měli pytel se zrním a nádobu na vodu. Měli velké biče, jimiž udržovali hejno v hloučku. Hnali tyto husy pak několik dní, než je dohnali k horám, kde je postupně rozprodávali. Měli povolení hnát husy po silnici. Když napájeli husy ve vesnickém rybníku a byly v něm husy domácích hospodářů, pomíchaly se a zmizely - Proto když "husáci" táhli, hýkaly husy zavřené doma. Chodívali také podomní obchodníci, muži i ženy, s ranci na zádech a prodávali látky na obleky, šátky, zástěry a podobně. Obyčejně to byli lidé z hor, kde se ještě tkalcovalo.

  Také přicházeli dráteníci. Bývali to muži i chlapci, většinou ze Slovenska. Drátovali rozbité kameninové hrnce, ale letovali i kastroly a nádobí plechové. Jiní příchozí zase vyřezávali vařečky a kvedlíky, někteří pletli košíky. O různých slavnostech, poutích a svátcích při cestách a silnicích po příkopech sedávali žebráci, prosící o almužnu. Chodili také "od čísla k číslu", aby sehnali pro sebe něco k jídlu. Obecní chudí bydleli v obecním domku neboli pastoušce. Ti chodili také koledovat. "Bohatší" ze žebráků měl také "kolovrátek" (flašinet) nebo harmoniku. Děti při této hudbě na dvorku tancovaly. V létě chodívala žebrotou i stařenka s harfou (z Nechanska) a vždy při hraní zpívala. Kolem jarních svátků - Josefů, František a velikonoc - chodívali po vesnici i potulní šumaři s plechovými nástroji, doma vyrobenými. Bylo jich šest, čtyři hráli na trubky a dva zpívali. Přišli prý někde z jižních Čech.

 
  Největší radost ale měly děti, když do vesnice zavítalo loutkové divadlo s Kašpárkem. Bývalo v obci asi týden. Hrálo se např. představení Loupežníci na Chlumu, Posvícení v Hudlicích, Čert a Káča. Také přijížděli komedianti s kukátky ve dvou maringotkách, kde bylo možné vidět velká světová města, kostely a velké stavby. Přijížděla i kočující Langrova divadelní společnost, která ve vesnici zakotvila asi na 14 dnů.

  To byla kultura tehdejších venkovských dětí, na niž se těšívaly. Dříve se sousedé také scházeli v některé z chalup a jeden z nich předčítali buď z novin, nebo z kalendáře. Každý si nemohl třeba ani kalendář koupit, a tak si sousedé vzájemně vypomáhali. Od r. 1878 si i dospělí obyvatelé obce mohli vypůjčit knihy ve školní knihovně, jejíž fond čítal 112 knih pro mládež a 92 pro dospělé.

  Oblíbenou zábavou dospělých bývalo ochotnické divadlo. Hrálo se čtyřikrát do roka - v lednu, únoru, o velikonocích a na podzim. V dolením hostinci v Dolní Dobré Vodě, kde byl velký sál. Ochotníci hráli vlastenecké hry s mnoha účinkujícími, někdy i s kapelou, složenou z místních muzikantů. V hořením hostinci se hrály spíše hry ze života s menším hereckým obsazením.

  Život našich předků rozhodně nebyl jednoduchý, přesto si dokázali najít čas, aby se sešli, pobavili se, a když bylo potřeba si i sousedsky vypomohli. Moderní doba téměř smazala rozdíly v životní úrovni ve městě a venkově, vzala s sebou často i sousedskou sounáležitost. Lze však optimisticky doufat, že tak jak postupně dochází k citlivější symbióze lidí s přírodou, najdou lidé k sobě i duchovní cestu.

 

Patička stránky